Pomohlo být nad věcí

Rozhovor s asistentkou pedagoga na ZŠ v Berouně Lenkou Giňovou o nelehkých začátcích, sedmi letech na škole i nejisté budoucnosti.

Jak se máte?

Díky za optání docela dobře, mám plno práce a moc nestíhám.

Co děláte ve volném čase?

No, času moc volného není, ale když už ho přece jen mám, tak ráda zajdu s přáteli na kafe nebo čtu, ale to mi moc dlouho nevydrží a usínám. Práce s dětmi je krásná, ale náročná (smích).

Jak dlouho již pracujete s dětmi?

S dětmi pracuji již sedmým rokem, tato práce mě velice baví. Vystudovala jsem střední pedagogickou školu, ale neuměla jsem si představit, že bych pracovala s dětmi, neměla jsem ráda praxe ve školkách. Takže po škole jsem pracovala v různých pozicích.

Jak jste se dostala k práci asistenta pedagoga?

Hledala jsem nějaké stále místo a na úřadu práce jsem uviděla nabídku práce asistenta pedagoga pro dítě s Downovým syndromem. Šla jsem na pohovor, ale bohužel mě nevybrali a ještě ten den mi volala paní ředitelka, že mě přijmou, ale jako asistentku pro sociálně slabé děti, neváhala jsem a šla do toho.

Jaké byly začátky?

Hrozné (smích), mým úkolem bylo věnovat se dětem, které jsou nezvladatelné. Trvalo to asi rok, než jsem si na ty ,,nerváky“ zvykla. Chodila jsem domů naštvaná a stále jsem se pokoušela o nějakou nápravu. Pak jsem si to přestala brát osobně a snažila se být ,,nad věcí“. Pomohlo to, děti mě přestaly provokovat, snažila jsem se vytvářet pozitivní a přátelskou atmosféru. Děti pochopily, že když se s nimi učím někde vedle, neznamená to, že by byly méněcenné, ale že jim pomáhám pochopit látku, kterou kvůli absenci zmeškaly.

Jak to vypadá dnes?

Dnes za mnou děti chodí samy, aby si domluvily doučování, které probíhá před nebo po vyučování téměř denně, je to na úkor mého volného času, ale když potom vidím ty rozzářené oči, když dostanou dobrou známku, stojí to za to. Děti mě chodí objímat a říkají, že jsem hodná (smích).

Jak spolupracujete s učitelkami?

Na začátku školního roku vytváříme spolu s vedením a učitelkami můj rozvrh, ve kterém mám vyznačenou učitelku, se kterou budu spolupracovat. Ze začátku to pro ně nebylo lehké, některé si se mnou nevěděly rady. Tak jsem měla určenou místnost a tam za mnou posílaly děti na individuální práci. Střídaly se po hodině. Postupem let mě stále více a více využívaly pro práci ve třídě a stala jsem se důležitým článkem v naší škole. Spolupracuji se všemi učitelkami, je jasné, že s někým si sednete víc, s někým miň, ale na vztahy ve škole si nemůžu stěžovat.

Jaké plány nebo sny máte do budoucna?

Je to krásná práce, naplňuje mě, ale tato práce je opravdu nejistá. Každý rok se paní ředitelka bojí, jestli na mě dostane peníze, abych tam mohla dál pracovat. Proto bych ráda začala studovat pedagogickou fakultu a stala se učitelkou. Kvůli lepšímu finančnímu ohodnocení a jistotě.

Děkuji Vám za rozhovor.

Není zač.

S Lenkou Giňovou mluvila Stáňa Miková.